|
Ticho. Jen ve vzdáleném rohu zapraskal oheň.
V místnosti nikdo nebyl. V celé kryptě nebyl nikdo, ani živý, ani
mrtvý. Byla opuštěná.
Před kamenným, pavučinami pokrytým, vstupem netrpělivě
přešlapovala skupina mužů a žen. Z nebe je zkrápěl déšť. Mágyni v lehké zbroji
zahlédli, až když byla skoro u nich. Opatrně koněm sjela z bahnité cesty a
lehce seskočila do trávy. "Takže to je poslední," velitel rychle
přelétl pohledem okolostojící, otočil se a vešel do krypty.
Byli očekáváni. Kyllikki k obraně krypty připravila nové
hlídače. Z nich byl opět vybrán ten nejschopnější na místo šampióna. Všichni
však věděli, že pro ně nejsou žádnou výzvou a jen zpomalí cestu útočníkům,
avšak nezabrání jim v dosažení poslední a nejdůležitější místnosti v kryptě,
sídle samotné Kyllikki.
Všichni se netrpělivě pustili do boje a rychle se
prosekávali nepřáteli hlouběji do krypty. Zastavili se snad jen při setkání se
šampiónem, jehož bojové a magické schopnosti převyšovaly schopnosti obyčejných
stráží. Ale i on se zakrátko připojil ke svým padlým druhům. Ještě posledních
pár marně bránících stráží museli zlikvidovat a pak už byla cesta čistá. Na
bojovníky už čekal jediný a nejtěžší nepřítel, Kyllikki.
Jako vždy před velkým bojem předstoupil před bojovníky
jejich velitel. "Teď všichni pozorně poslouchejte, jedna malá chybička a
šance na naše vítězství se rozplyne," energicky mávl rukou. "Každý
máte předem daný úkol a jen na ten se budete soustředit!" Potom začal
přecházet mezi oběma vchody do místnosti a určovat jednotlivým členům výpravy
pozici. "Pane? Takže moje pozice je tam u toho sloupu?" zeptal se
mladý kněz. Velitel se na něj trpělivě zahleděl: "Ano, přesně tak. Ještě
někdo má nějaký dotaz nebo můžeme jít na to?" Ze skupiny se neozvalo ani
hlásku. Velitel přikývl. "Takže do akce!"
Každý vyrazil za svým úkolem, většina však zamířila přímo ke
Kyllikki. Vrhli se na ni meči, kladivy, dýkami.. Z mnohých prýštila léčivá i
zraňující magie. Jak Kyllikki začaly ubývat síly, objevili se jí na pomoc
léčitelé. Na ty však už čekala část bojovníků a jednou dobře mířenou ranou je
likvidovala. Ale vše nešlo podle plánu. Vlci, pobíhající okolo, příliš
ohrožovali nejslabší jedince. A to nejhorší teprve přišlo, když se ukázalo, jak
nebezpečná a silná umí Kyllikki být. Jedním masivním kouzlem srazila k zemi
útočníky kolem sebe. A většina jich se už nedokázala zvednout..
Poté, co se všichni oživili, zkusili to znovu, ale stejně
neúspěšně.
"Nezlomí nás a my neodejdeme, dokud tuhle kryptu
nevyčistíme!" zahřímal velitel. Všichni už opět živí stáli ve vchodu do
Kyllikkiny místnosti. "Je silná, je nebezpečná, ale není nepřemožitelná.
Takže teď se pustíme do dalšího boje a tentokrát," velitel udělal krátkou
pauzu, "tentokrát zvítězíme!" To už mluvil tak hlasitě, že i Kyllikki
ho musela slyšet, ale na nějakou reakci už nedostala čas. Opět začal boj.
Bojovníci, mágové, kněží, všichni vydali ze sebe to
nejlepší. Každý se soustředil na svůj úkol, každý dělal to, co se od něj
očekávalo. A dohromady to fungovalo. Kyllikki pomalu ztrácela na síle, ale
tentokrát se nedokázala ubránit. Ani její pomocníci jí nemohli pomoci. Po urputném
boji se skácela k zemi. Místností se ozval ohlušující jásot. „Nakonec to
byla hračka,“ smáli se někteří. Jiní jen s pocitem zadostiučinění
sledovali ty šťastné a unavené tváře okolo. Ale nikdo se nemohl ubránit tomu
povznášejícímu pocitu, dokázali to.
Někteří se rozhodli ve svém bujarém veselí pokračovat
v tarantijské hospodě, postupně ale všichni opouštěli kryptu.
Kněžka zůstala poslední. Stála uprostřed kamenné místnosti.
Obklopovalo jí naprosté ticho. Jen občas ho přerušilo zapraskání jednoho z
plápolajících ohňů v rozích místnosti. Ještě chvíli tam takhle stála,
zamyšlená. Pak se vydala pěšky zpět ke vchodu, jen pro ten pocit, vyjít opět
vchodem na denní světlo a za sebou nechat ztichlou a opuštěnou kryptu..
        
|
